Cestovatelská nerozhodnost (CZ)

Možná tím trpím jenom já, ale dostávám se občas ve svém životě do stavů totální paralýzy v důsledku rozhodovací neschopnosti. Zejména pak na cestách je pro mě občas problém udělat běžná malá každodenní rozhodnutí týkající se jídla, spaní a dopravy. Žiju už nějakou dobu mimo Česko, dva, možná tři roky. Přesouvám se z místa na místo většinou za nějakým krátkodobějším účelem, dobrovolnickou aktivitou, projektem a samozřejmě při té příležitosti i tu a tam něco procestuju. Asi první skutečná cesta „baťůžkáře“ pro mě byla nedávno Indie. I když i tam mě přitáhla svatba kamarádky, na kterou jsem byla přizvána a zbytek tak nějak vyplynul z mých časových a finančních možností a touhy poznávat. Takže po svatbě jsem si udělala „volno“ a na dva měsíce se ztratila v této obrovské zemi, o které jsem dopředu nic moc nevěděla.

Indie je plná barev, které vás uchvátí. Problém nastává, pokud se máte rozhodnout jen pro jednu jedinou...
Která je ta vaše? Je pro vás snadné nechat ty ostatní nebo přemýšlíte, jestli jste zvolili správně?

Protože nemám ve zvyku cesty plánovat a ráda nechávám věcem volný průběh, zavřela jsem cestovatelské průvodce po přečtení prvních stránek. Šla mi hlava kolem z toho, na co si na všechno musím dávat pozor a kolik toho vlastně je v Indii k vidění. Každá vesnice vypadala jako turistický hit co se „nesmí prošvihnout“.

Byla jsem rozhodnutá přeptat se místních na rady a tipy kam a jak se podívat. Nebo ostatních cestovatelů, co jich určitě potkám spoustu.

Jenže, to v Indii není zas až tak snadné, zejména místní až tolik necestují a ti, co cestují, tak mají úplně jiné představy o tom, jak trávit čas a jak se přesunovat, než já. Typický indický turista volí plánované zájezdy a pronajímá si vlastního řidiče, na což jsem neměla ani chuť ani peníze. A ostatní turisté, řekněme, že velká část z nich objíždí ta nejznámější místa a města, a ani oni neví, kde hledat „autentickou Indii“ neovlivněnou turismem.

Stále stejný problém: jak nepřijít v životě o ty nejzajímavější okamžiky, místa nebo zážitky?
Skákat z místa na místo se někdy nevyplácí, člověk ztratí veškerý prožitek.

Moje informační nepřipravenost se po příjezdu do Indie proměnila v hlad tyto informace doplnit, ptala jsem se starších a ptala jsem se všech a (skoro)každý na mě hleděl jako na pytel blech (ne tak docela, ale Hlídačem krav jsem se opravdu na chvíli chtěla stát a nikdo mi neřekl kde a jak na to ;)).

Rozšiřoval se můj seznam míst, kam bych se „určitě měla vydat“ a já měla nervy, jak to v tak krátké době stihnu a jestli to je vůbec v mých silách. Tady se začala projevovat moje rozhodovací neschopnost a z ní vyplývající frustrace. Je to jen můj případ nebo ostatní v takových chvílích také mučí vědomí, že by si třeba vybrali špatně? Je nad slunce jasnější, že ne všechna místa na seznamu budou stejně pěkná. Co když to, kam se vydám, a do kterého investuju svoje peníze a zejména pak drahocenný čas, nebude to nejlepší a jiné by bylo lepší? Přestože vím, že takové myšlenky nemají zas tak velké opodstatnění, občas se jim nemůžu ubránit. Člověk se má těšit z toho, co má, co si vybral si má pořádně užít a ne se neustále sžírat otázkami „co by, kdyby...“ U mě je problém jasný, občas mě přepadne pocit, že každá, byť minimální volba, je ta nejdůležitější ze všech a výrazně ovlivní moji budoucnost. Pravděpodobně mě přepadá pocit nevratnosti, možnosti rozhodnout se pouze jednou a vědomí, že čas je ještě omezenější než finance a je tedy třeba s ním moudře nakládat. Zejména pokud si dobře uvědomuji, že nejsem cestovatel, ale spíše nomád přesouvající se z místa na místo velice pomalu. Nesedí mi rychlé přesuny a dny plné památek a atrakcí naservírovaných průvodci jako Lonely Planet nebo Rough Guide.

Ale učím se. A s každým opakováním podobné situace z ní najdu východisko rychleji a průběh toho mého vnitřního konfliktu je „hladší“. Znovu a znovu se uklidním, že na těchto volbách v podstatě až tak nezáleží. Musíme se jednoduše smířit s tím, že život je příliš krátký na opravdové poznání všech míst na světě.

Každé místo mě něco naučí. Indie pro mě byla školou v překonávání mé nerozhodnosti a vnitřního neklidu, že časem se nesmí plýtvat. Učím se smířit s nevratností některých voleb a vychutnat si plně všechno co mi přinesou místo porovnávání s jejich alternativami, které jsem nechala za zády.

Být. A všechno ostatní vyplyne. Přijdou ty nejkrásnější momenty a to většinou na nejnepravděpodobnějších místech.

A zjistila jsem také, že v tom nejsem sama! Gabriel, kterého jsem potkala v Manali v kavárně Born Free Café pracujícího za ubytování a stravu, se mi jeden den svěřil, že v noci měl těžké sny o rozhodování. Tedy, ty těžkosti vycházeli právě z toho, že nebyl schopný se rozhodnout, jak naloží se svým časem v Indii. Na která místa se podívá? Jak dlouho zůstane?

Život je výzva, ať už ho každý z nás žije jakkoliv. Jen jsem se s vámi chtěla podělit o jednu z výzev, které můj život připravuje pro mě.