Cestou necestou: Madrid (cz)

Tak jsem se jednoho dne rozhodla, že je na čase přestat plánovat a začít jednat a vydala jsem se do Madridu...Ještě, že mám tak výborné kamarády! Aneb moje kamarádka Marie mě i přes mé plány na poslední chvíli ("Marie, vadilo by Ti, kdybych dojela už za 3 dny??") uvítala s otevřenou náručí v hlavním městě Španělska.

Už cesta z Brna začala celkem zajímavě, jako bych ani neměla odjet - náš vlak měl zpoždění asi 50 minut a ať si každý říká co chce, tohle u Českých Drah zas tak normální zpoždění není.
Chvíli před plánovaným odjezdem vlaku mě na nádraží oslovil jeden starší pán. "Do you speak English?"... Jmenoval se Richard a byl to cestovatel z Glasgow a po zbytek cesty jsme spolu ve vlaku probírali jeho cestování i několik let strávených životem v Asii, politickou situaci ve světě i české pivo a co dělat v Praze, kam měl zrovna namířeno.
Říkám si, že to zpoždění vlaku bylo vlastně hrozně fajn, kdyby jel totiž na čas, nikdy bychom se nepotkali.
A naučila jsem se jednu věc, že není nutné s každým zajímavým člověkem, kterého potkám, počítat do budoucna. S Richardem jsme si ani nevyměnili kontakt, to znamená, že už si asi v životě nenapíšeme ani se nepotkáme. Přesto na něj budu vzpomínat, na jeho energii a elán, na to, jak mě obohatil o svůj pohled na svět.
Jinak jednoznačně platí to, co se říká, že cesta do Santiaga začíná kdekoliv na světě v ten moment, kdy se rozhodnete do Santiaga dojít. Tohle setkání ve vlaku bylo její součástí a to jsem zatím neopustila Českou Republiku.

Když jsem se vracela z prvního dne ve městě, měla jsem menší zatmění paměti - sice jsem trefila správný domovní vchod, už jsem si ale nebyla schopná vzpomenout na správné číslo bytu. Situaci vyřešil jeden krátký telefonát a spousta smíchu na závěr :) S mojí drahou Marií jsme ještě vyrazily na skleničku vína do kavárny/baru Alqamaru - Café de la Luna a probraly mimo jiné problémy, se kterými se může expatriot v cizí zemi setkat.

Dalším, koho jsem měla tu možnost v Madridu potkat byla Alicia. Neviděly jsme se od jejího odjezdu z Finska, tedy nějaké 3 roky...Bláznivé, jak rychle to uteklo! Ovšem s opravdovými kamarády nehraje čas vůbec žádnou roli, protože když jsme se konečně našly v kampusu madridské univerzity někdy kolem desáté večer, bylo to, jako bychom se loučily zrovna včera. Není sice snadné shrnout 3 roky života během několika minut rozhovoru, ale i tak jsme si toho stihly říci docela dost. A abychom měli ještě více času, vzala mě Alicia na noc domů ke své rodině. Měly jsme tak šanci dohnat informační vakuum ještě u večeře (v noci :)) a trochu ránmo u snídaně a já měla navíc možnost poznat, jak v těchto dnech žije a pozdravit její rodiče.

Jeden večer jsme se s Guillermem a Marií vydali na tapas do jednoho z barů v okolí a já tak měla možnost seznámit se se španělskou kulturou zase o kousek blíž a zjistit, proč mají Španělé pro tento typ večerní aktivity přímo svoje sloveso, "tapear" :))

Dalším kulinářským zážitkem byla jednoznačně návštěva vyhlášené madridské čokoládovny San Ginés, kde jsme s Marií zažívaly pocity blaha, které může nabídnout pouze tekutá čokoláda a churros :)

A jede se dál...autobusem do Pamplony, kde už mě čeká další část cesty...

Madrid stojí za vidění, ale ještě více stojí za prožití. Zažila jsem všelijaké počasí, bylo celkem chladno (říkali místní, mi počasí vyhovovalo) a občas jsem zmokla.
Tímto děkuji všem, kteří se mě ujali, aby mi ukázali krásu tapas, večerního posedávání po barech, samozřejmě také hlavních ulic a turistických atrakcí a dalších specifik, jako je například nádraží Atocha se svojí malou botanickou zahradou i vzpomínkou na oběti bombového útoku v roce 2004 nebo čtvrteční univerzitní koncerty v městu vzdáleném kampuse.

K památníku obětem bombových útoků v roce 2004 bych se ještě na chvilku vrátila. Jedná se totiž opravdu o pietní místo, které se mě dotklo. Ve své jednoduchosti skrývá silné poselství... Ve shonu velkého nádraží je ke vzpomínkám vyhrazena jedna naprosto odhlučněná tmavá místnost se světlým průzorem k obloze, na kterém jsou napsány vzkazy obětem (http://en.wikipedia.org/wiki/Atocha_Memorial).
Dva z nich bych tady ráda uvedla k zamyšlení:

"Yo moriría por mis ideas, pero no mataría por ellas." - Zemřela bych pro své myšlenky, ale nezabila bych pro ně.
"No hay camino para la paz, la paz es el camino." - Neexistuje cesta míru, mír je cesta.