Cestou necestou: Brasil I (cz/en/es)

Dlouhou dobu jsem nenapsala nic nového. Důvod je vlastně velmi příjemný – žiji teď bez internetu a můj počítač má prakticky prázdniny, jak málo ho používám. Žiji na venkově v Brazílii...Ano, tentokrát je to Brazílie. Když mi vypršelo turistické vízum v Kolumbii, moje „camino“ mě zavedlo do Lapinha, malé vesnice v Brazílii (Lapinha, Lagoa Santa, Minas Gerais, Brazílie – pro ty, kteří by si to chtěli vyhledat na Googlu).

Už jsem tady něco přes dva týdny. Stalo se toho hodně a přesto se všechno děje v tak pomalém tempu, že by si toho všeho jeden ani nevšiml. První byl jazyk. Když jsem přijela, nemluvila jsem ani slovo portugalsky. Pořád se učím a zatím si jen těžko dovedu představit vést komplikovanější rozhovor. Ale pomáhá mi španělština. A samozřejmě také lidé, co se mi snaží porozumět. Zadruhé, život tady je úplně jiný než byl můj život v Kolumbii. Ranní vstávání, krmení zvířat, práce kolem domu. Taky ale zábava s novými známými, jídlo, pivo, lezení, ježdění na koni, běhání...A nakonec, změnou je pro mě taky být zase jen sama se sebou, opustit mou kolumbijskou „rodinu“.

Nejsem cestovatel, na místech, která navštívím většinou chvilku zůstávám, nemám ráda rychlé návštěvy, během kterých člověk nestačí skutečně nic poznat. O to je to pro mě těžší, nová místa, noví lidé, nové kontakty. Kousky mého srdce vždy na těch místech už zůstanou. A abych zase cítila své srdce kompletní, je třeba se na ta místa vrátit. Jeden kousek jednoznačně zůstal ve Finsku. Jeden je samozřejmě navždy spojený s Českou Republikou. Velký kus jsem nechala v Kolumbii. A cítím, že pokud zůstanu dalších pár týdnů tady, Brazílie mi taky kousek ukradne.

Hostel, ve kterém bydlím, se jmenuje Abrigo Lapinha (www.abrigolapinha.com), pomáhám za ubytování a stravu, a sdílím dny i práci s výborným společníkem jménem Leandro Reis. Řekla bych, že se jeden od druhého učíme něco nového každý den.

________________________________________________________________________________

I haven’t written anything for a long time. The reason is actually very pleasant – I live without the internet now and my computer is basically on holidays how little I use it. I live in a country side in Brasil...Yes, now it’s Brasil. After my tourist visa for Colombia expired my „camino“ lead me to Lapinha, little village in Brasil (Lapinha, Lagoa Santa, Minas Gerais, Brasil – for those who would like to look it up on Google).

I’ve spent here already almost three weeks. So many things have happend, yet in a very slow pace that one could even miss them. First, the language. I didn’t speak a word of Portuguese when I came. I am still learning and I can hardly have a complicated conversation yet. But Spanish helps. And the understanding people of course. Second, the life is sooo different here than my life in Colombia. Waking up early, feeding the animals, working around the house. But also having fun with many new friends, drinking beer, eating, climbing, horse riding, running...And at last, being on my own, leaving all the „family“ I had in Colombia and not quite having a new one here.

I’m not a traveller, I stick to the places, I don’t like just wandering around the world without really getting to know it. That’s why it’s harder for me, new places, new people, new connections. Pieces of my heart always stay there. And to feel my heart whole again I need to visit those places. One definitelly stayed in Finland. One will of course always be in the Czech Republic. I left a huge piece also in Colombia. And I see that few more weeks here and Brasil will also steal it’s part.

The hostel I am staying in is called Abrigo Lapinha (www.abrigolapinha.com), volunteering for a shelter and a bit of food, with an excellent company of Leandro Reis learning from each other and getting many things done everyday.

________________________________________________________________________________

Por mucho tiempo no he escrito nada. La razón para eso es en realidad muy positiva – ahora vivo sin internet y mi computador está practicamente en vacaciones de lo poco que lo uso. Vivo en el campo en Brasil...Si, ahora es Brasil. Cuando venció mi visa para Colomba mi camino me llevó a Lapinha, una vereda en Brasil (Lapinha, Lagoa Santa, Minas Gerais, Brasil – pueden encontrarlo en Google).

Ya he pasado acá un poco más que dos semanas. Pasaron muchas cosas, pero todo en un modo muy despacio que las hace muy difícil de observar. Primero, el idioma. No hablé ni una palabra en portuguese cuando llegué. Apenas estoy aprendiendo y todavía es bastante difícil para mí tener una discución muy profunda. Pero me ayuda mucho el espanol. Y el entendimiento de la gente, por supuesto. Segundo, la vida es totalmente diferente acá que la vida en Colombia. Me levanto temprano, doy comida a los animales, trabajo en la casa. También el tiempo con mis nuevos companeros, cerveza, comida, escalada, momentos para trotar y montar cabalos...Y por lo último, estar sola, dejar toda „mi familia colombiana“ allá y todavía no tener ninguna acá.

No me siento como un viajero, me gusta quedar en los lugares algun tiempo, no me sento feliz solo vagando de lugar a lugar el mundo sin conocer de verdad. Pedazos de mi corazon estoy siempre dejando en aquelos lugares. Y para sentirme entera de nuevo tengo que visitarlos. Un pedazo está definitivamente perdido en Finlandia. Un estará, por supuesto, para siempre en la República Checa. Dejé un pedazo enorme también en Colombia. Y ahora veo que Brasil me va a robar otro.

El abrigo donde me estoy quedando ahora se llama Abrigo Lapinha (www.abrigolapinha.com). Estoy acá ayudando en cambio por cama y comida, con una companía excelente de Leandro Reis, aprendiendo uno del otro, terminando cada día más y más cosas.