První týden/ the first week (cz/en)

A mám za sebou první týden. Uteklo to poměrně rychle, určitě tedy rychleji, než bych čekala. Pocity? Jako bych tady byla celý měsíc, ne jen jeden týden. Jsem za tu chvilku obklopená hromadou lidí - nejde ani tak o to, že jsou tady lidé kamarádští a otevření, ale dost tady platí "kamarád mého kamaráda je i můj kamarád", takže úplně stačí, když vás někdo někam vezme poprvé a pak už se to všechno hromadí a kupí...A proto mi připadá, že jsem tady mnohem déle, a je to příjemné. 

Co se týče práce, tak ta pořádně ještě nezačala. Ano, mám zatím pořád ještě prázdniny. V jazykovce se kurzy teprve rozjíždějí, zatím si připravuji materiály a neustále jim nutím nějaké své nápady na to, jak by kurzy mohly vypadat. V pondělí začínáme se vstupními testy a pak bych už snad mohla učit. Nejsem blázen, jen se na to těším. Nebaví mě "flákat se" tak prvoplánově. I volno si člověk musí zasloužit. Mezitím se tu a tam poptávám a možná budu mít i nějaké to doučování. Když už, tak pořádně, ne?

Ze spousty věcí mám smíšené pocity - první dny jsem si velice rychle začala připadat jako hlupák plný předsudků. Přijela jsem do Kolumbie s očekáváním "zaostalé a divoké" země (s nadsázkou) a každý z těch prvních dnů se mi potvrzovalo, že jsem nemohla být dál od pravdy. Život jako kdekoliv jinde ve větším městě. Obchody plné podobného zboží jako u nás, možná trošku divočejší doprava a rozdrbanější silnice a chodníky (v závislosti na čtvrti), ale jinak, jinak žádná divočina. Rozdíly se začaly projevovat až postupně a po troškách - například při první návštěvě centra města, kam jsem se musela jít nahlásit na imigrační. Jak jsem se přibližovala k centru, budovy vypadaly víc a víc schátrale (ale ruiny to taky nejsou!) a celková atmosféra se měnila (více lidí, větší chudoba, více pohledů...) a já jsem pochopila, že tohle město má dvě tváře. V ohrožení jsem si nepřipadala, snad jsem si jen držela tašku blíž u těla. Ale moje výška tady budí respekt a pořád se cítím bezpečněji než při večerní procházce brněnským Cejlem. A ani tam mi to nepřijde tak nebezpečné...

Jako hlavní problém mi připadá fakt, že si nemůžu jen tak volně vyrazit s foťákem, je příliš velký a nápadný a snadno by "se mohl ztratit". Tak jsem na příležitost musela čekat pár dní, kdy si na mě a moji řeckou spolubydlící udělal čas kamarád a vzal nás do města. Chudák, pořád se rozhlížel a otáčel a sledoval situaci kvůli potenciálnímu nebezpečí krádeže. Ale my, já a Vaia, jsme spokojeně fotily kolik se za toho poprchávání dalo.

Nene, centrum nebude místo, kam budu vyrážet každý den. I když má svoje kouzlo. Ale na mě je tam moc lidí, moc velký ruch a člověk musí být stále ve střehu. 

To je asi prozatím největší rozdíl co se týče města - centrum tak, jak ho známe z většiny evropských měst, tady neexistuje. Hlavní nákupní zóny jsou v úplně jiných čtvrtích a centrum je nejrušnější, ale taky jedna z nejchudších částí města.

---------------------------------------------

And the first week is over. The time flew too fast, definitely faster than I expected. Feelings? Like I was here already the whole month, not just one week. During these few days I am surrounded by many people - yes, the people here are open and friendly, but that’s not it. Mostly it’s because here more than anywhere else applies that “friend of my friend is my friend as well”, so it is enough to be introduced just once and then it cummulates and piles...And that’s why it feels like I have been here much longer and it’s a nice feeling.

Regarding the job - it hasn’t really started yet. Yes, I am still having holidays. The clases are just about to begin at the language institute, so far we are preparing the materials and I am constantly imposing on them some of my ideas of how the courses could look like. We are starting on Monday with the entrance tests and then I could perhaps start the classes. I am not crazy, I am just looking forward to that. I do not enjoy doing nothing. One must deserve also the holidays. In the meanwhile I am every now and then asking people and I might have some individual classes. 

I have mixed feelings from many things so far. During the first days I started to feel like an idiot full of prejudice very soon. I arrived to Colombia with the expectation of “an undeveloped and wild” country (with exaggeration) and every single one of the first days was proving how wrong I was. The life here is like a life in any other bigger city. The shops full of things similar to ours, maybe the traffic here is a little bit more crazy and the streets and the sidewalks and more broken (depending on the part of the city), but besides that no wilderness. I started to notice the biggest differences a bit later, little by little. For example the first visit of the city centre where I needed to go to register myself in the immigration office. The closer I was coming to the city centre the more shabby the buildings were (but neither they are ruins!) and all the atmosphere was changing (more people, more poverty, more looks,...) and I understood that this city had two faces. I was not feeling at risk, I just might have hold my bag tighter. But the fact that I was tall creates respect and I was still feeling safer than on an evening walk through Cejl in Brno. And even there it doesn’t feet that dangerous... 

The biggest problem for me is the fact that I cannot so easily go out with my camera, it’s too big and noticeable and it could easily “get lost”. So I had to wait to the opportunity for few days when my friend made time for me and my Greek flatmate and took us downtown. Poor guy, he was frightened all the time turning his head over and checking the situation considering the possibility of theft. But we, me and Vaia, were happily taking pictures as much as we could in the drizzle.

No, the city centre will not be a place where I go every day. Nevertheless it has it’s enchantment. But for me there is too many people, too much bustle and one has to be alert all the time. 

For now it’s probably the biggest difference concerning the city - downtown as we know it in most of the european cities doesn’t exist here. The main shopping areas are in completely different quarters and the city centre is the busiest but also one of the poorest parts of the city.

Zrovna, když se člověk vydá do města s foťákem, prší...
Just when one goes out to take pictures, it's raining...

Ulice plné mopedů a taxíků.
The streets full of mopeds and taxis.

Konečně! Našli jsme příjemnou kavárnu.
Finally! We found a nice cafe.

Užíváme si.
Enjoying.

Kdyby chtěl někdo zapomenout, jak vypadám :)
In case someone would like to forget how do I look like :)

Tenhle podivný zvyk s botami znáte? Víte někdo, co to znamená?
Do you know this crazy shoe-habit? Does someone know what does it mean?

Bucaramanga downtown.

Centrum města.
Even more downtown.

V obchodě se spoustou nádherných náušnic a věciček
mě nejvíc uchvátila tahle kočka.
In a shop full of beautiful earings and thingies
 this cat fascinated me the most.

Pózovala jako skutečná profi modelka, jen světlo bylo špatné.
She posed like a real model, just the light was not good.

Noční procházka naší čtvrtí.
Night walk around our quarter.

Pohled na město po ránu ze střechy našeho domu, kam chodím cvičit jógu.
Morning views of the city from a rooftop where I practice yoga.