Cestou necestou: Pinera

Dnes mě čekala náročná trasa, něco přes 40km, pokud opravdu dojdu až do cíle, do Galicie. Od rána jsem cítila, že už asi nastal čas jít zase chvilku sama, nakonec jsme se s Mariou rozdělili až po polední přestávce a krátké kávě. Já jsem se rozhodla následovat rad svého průvodce a sejít ze značené stezky. Ta doporučovaná trasa totiž vedla mnohem blíže k pobřeží a já jsem si ještě poslední den chtěla užít moře - od Ribadea už cesta směřuje do vnitrozemí, rovnou do Santiaga. Jenže tahle pobřežní cestička byla o dobrých 7-8km delší než značené Camino. Proto existovala reálná možnost, že vlastně dneska do Ribadea nedorazím. Maria se rozhodl pokračovat podle oficiálního značení a loučili jsme se, jako kdybychom se už opravdu neměli vidět (moc nevěřil, že bych to do večera do Ribadea stihla). Já jsem zamířila na pobřeží. Foukal vítr a byly tak velké vlny jako nikdy za celou dobu, co jsem tady. Jako kdyby se se mnou moře chtělo rozloučit.
Došla jsem na místo, ze kterého je výhled na širý oceán, člověk může po pohodlném útesu jakoby vstoupit do moře a je obklopen ze třech stran jen a jen vodou. A tady jsem zjistila, že silný mořský vítr mi tak trochu nahání strach a posledních několik metrů jsem neušla. Přiznávám, že jsem se bála, protože foukal hodně silný vítr. A i když nešlo o žádné úzké stezičky po strmých útesech, měla jsem najednou hrozný respekt před tímhle živlem, jak jsem tam tak sama stála a těžce bojovala při poryvech větru - opravdu mě vyhazoval z rovnováhy a častokrát mě donutil o několik kroků ustoupit. Ale zážitek to byl silný...
Zase si dovolím tu a tam nějakou citaci z mého cestovního deníku:
"Cesta po pobřeží byla úžasná, opuštěná, plná větru od moře."
Tato etapa byla náročná na orientaci, protože jsem většinu druhé poloviny šla mimo značenou Svatojakubskou cestu. Ale i když jsem se tu a tam někde ztratila, byla jsem vždycky schopná doptat se na ten správný směr a musím říct, že i přehlednost a rovinatost krajiny v orientaci dost pomáhala.
Nakonec jsem k večeru přece jen dorazila k dlouhému mostu dělícímu správní oblast Asturias od Galicie a zvesela ho skoro překlusala. Byla jsem unavená, ale naštěstí ne úplně zničená.
Ubytovna byla vidět už z dálky, byla při pobřeží pod mostem a mohla jsem ji tedy sledovat celou cestu, když jsem se k ní blížila. Bylo vidět, že už v ní někdo pověsil prádlo. Najednou jsem se po celém dni samoty na pobřeží začala zase strašně těšit, že uvidím Mariu. Ani jsem si neuvědomila, jak jsem si na něj za těch několik dní, co mi dělal společnost, zvykla.
Když jsem ale k albergue dorazila, byl zamčený. Na dveřích jsem našla telefonní číslo, zavolala, paní mi nadiktovala jiné číslo...a na to už jsem nestačila zatelefonovat, protože šel kolem starší pán, významně se na mě podíval, zalovil za telefonní budkou a vytáhl klíč. Pak se na mě usmál, zamával a byl pryč. Kouzelný dědeček :)
Zjistila jsem, že několik postelí už je obsazených, ale že se tam pro mě v tom malinkém albergue pořád ještě místo najde. Umyla jsem se a pak tak trochu čekala, kdy se vynoří ostatní poutníci.
Nedali na sebe dlouho čekat - nejdřív přišli dva mladí kluci, které jsem zatím předtím nepotkala - Adrian a Javier z Madridu. Říkali, že Maria dojde v zápětí. Taky že došel. Nadšeně jsme se přivítali a pozdravila jsem se i s Ramirem, Španělem ze Salamancy.
S Mariou jsme vyrazili do města, protože jediná možnost jak získat razítko do "průkazu poutníka" byl místní bar. No a tam, aby těch setkání nebylo málo, jsme potkali Jacquese, Beatrice a Nunny! Ti tři už šli taky druhý nebo třetí den spolu. Akorát v Ribadeu se rozhodli pro ubytování soukromé a proto nebyli s náma v albergue. Povídali jsme si a bylo nám velice příjemně, už to opravdu byli staří známí, přátelé, které jsem nějakou dobu neviděla. Nakonec jsme se s Mariou urychleně zvedli, protože kromě získání razítka do mého poutnického pasu byl dalším cílem naší cesty obchod a nákup večeře jak pro nás, tak pro ostatní. A samozřejmě vína. No a protože jsme se zdrželi povídáním v hospodě, už na něj netrpělivě čekali.
Večer byl velice příjemný, velice vydařený. U stolu v ubytovně v Ribadeu tehdy začalo jedno veliké přátelství, které, doufám, potrvá ještě dlouho.