Cestou necestou: Soto de Luina

Noc ze včerejška na dnešek byl jeden velký koncert uchrápanců. Ale zjistila jsem, že jsem si na to vlastně zvykla a spala jsem celkem dobře.
Ráno jsme opět vyráželi s Mariou, jak už se stalo naším dobrým zvykem. Nevím, jak dlouho spolu ještě půjdeme, pomalu začínám mít pocit, že se chci alespoň na den, dva zase uzavřít do samoty. Uvidíme, hlavní slovo tady má Camino.
Vycházeli jsme za úsvitu a zvolili jsme cestu po asfaltové silnici místo značené stezky - na doporučení dvou ze dvou turistických průvodců. (Mnohem později jsme se dozvěděli, že to byla dobrá volba, protože cesta lesem byla velice špatně značená a navíc vedla z kopce, do kopce, z kopce, do kopce...)
Dnešek byl pro mě jeden z těch nejtišších a poměrně melancholických dní, i když jsem vedle sebe měla celou dobu dalšího poutníka, byla jsem poměrně uzavřená a neměla jsem příliš náladu si povídat. Naštěstí platí, že s kým je Vám opravdu dobře a rozumte si, s tím můžete i mlčet a cítíte se pohodlně.
Kromě španělštiny se od Marii učím moudrosti života i umění přijímat. Možná se to zdá nelogické, ale zjistila jsem, že to neumím a nejsem na to zvyklá. Učím se přijímat bez pocitu dluhu, ale také bez pocitu, že darů zneužívám. Někdy je těžké jen přijímat, bez pocitu svázanosti s tím, kdo Vás obdaruje.
Do Cadaveda a albergue, který je tady pro poutníky nachystán, jsme dorazili poměrně brzy. Až po nás sem došli nám známé Japonky i několik nových poutníků. Městečko je to milé, poměrně malé a ospalé. Ale obchod jsme našli a tak jsme mohli povečeřet trochu čerstvého chleba s jamónem a bylo i červené víno. Seděli jsme všichni spolu a povídali si zážitky s dnešní cesty. Já s Mariou jsme se potom šli ještě projít, protože z knih jsme zjistili, že v Cadavedu je k vidění zajímavá kaplička.
Velice mě potěšil taky telefon s mamkou, ani jsem si neuvědomila, jak mi chybí rodina i Česká Republika se všemi, díky kterým se tam cítím doma. Začala jsem se těšit domů, ale zároveň jsem se o to víc začala těšit na to, co ještě ve Španělsku zažiji.

K dnešnímu zápisu si neodpustím přímou citaci ze svého cestovního deníku:
Já jsem dneska v myšlenkách odplula na moře a houpala se na vlnách, padala do hlubin a vracela se na hladinu, narážela do skal rozdrobených při pobřeží a nechávala sebou smýkat proudem sem a tam. Pak vysvitlo slunce a já se vznesla k mrakům, zakroužila nad útesy, klouzala nad pastvinami a spočinula na střeše jednoho z barevných domků, abych se na slunce usmála...