Ztraceno a...nalezeno?

Proč jsem se vlastně po tolika letech opět objevila tady na blogu? Tak nějak sumíruju uplynulé roky a chtěla jsem si svůj blog vytisknout. Protože jsem ze dne na den získala pocit, že z virtuální reality se věci můžou jen tak nějak vypařit. A zjistila jsem, že nechci přijít o všechny vzpomínky zaznamenané právě tady. A o fotky, momentky a vlastně i pocity. 

Cestuju stále, jen jsem o tom přestala psát. Dnes už je to "nuda", všechno je instantní. Netřeba text, článek, stačí post na sociálních sítích. A navíc, cestují dnes opravdu všichni. Začala jsem mít pocit, že nemám co nového světu přinést, čím ho obohatit. Myslím tím jako minimálně při psaní blogu. Anebo tak nějak celkově? 

Tentokrát se vracím a píšu pro sebe. Vracím se k sobě. Odkud vlastně? Když se vracím, tak to znamená, že jsem od sebe musela někdy odejít. Kdy a jak se to stalo? Nevím. Teď se ale "nemám" a už jen si to přiznat mi trvalo docela dlouho. Pak jsem chvíli, která trvala věky, prostě jen stála na místě a vstřebávala ten pocit, že se "nemám", že jsem se sama sobě ztratila. A teď se konečně dávám do pohybu a jdu se zase najít. Protože, jak jsem slyšela nedávno v jednom skvělém podcastu, na co to celé je, když se nemáme? Když se sami sebe pevně nedržíme a nemůžeme se o sebe opřít?

A procházení mých starch blogových "entries" je jedna z věcí, která mi toto zrcadlo nastavuje. Že jsem se uměla mít přímo parádně.

Nebojte, zase to bude o cestování, jen se potřebuju vrátit k tomu obdivu ke světu v jeho maličkostech. To mi dřív šlo. Taková úcta ze vší té nádhery kolem, i kdyby to byly momentky naprosto "obyčejného" života. Memorable moments, úcta k maličkostem, procítění radosti až do morku kostí... Kde se to stane, že člověk vevnitř tak trochu "umře"? Je čas se zase pustit do života. Tak mi držte palce...

Jak shrnout další 4 roky

 Možná už bylo dost shrnování a odhrnování, ale nevím, jak po tak dlouhé době navázat. Přesto se mi chce psát. A tak se po letech, a není jich málo, vracím ke svému blogu. Sama jsem zvědavá, jaké to bude. 

Dřív byl tento prostor o sdílení fotek a zážitků zejména z cest. Dneska už je to téma trochu obnošené, cestuje kdekdo a s kdečím vyfotí kdejaké fotky. Učím se nehodnotit a také nepředvídat a nechávat věci, ať si plynou po svém. Tak to tady budu dělat stejně. 

Resumé pro mě samotnou, co se vlastně všechno od roku 2020 seběhlo:

- proběhl COVID (ano, docela nám to všem zamíchalo kartami a přineslo zase úplně jiné a nečekané rozměry do našich životů)

- proběhl další a další COVID

- firma Chicas Industry, moje druhé dítě, se z plenek dostala mnohem dál a stále roste

- mezi prací a výchovou jsem hledala sebe, někdy úspěšně, někdy méně. Chvílemi jsem se úplně ztratila... A možná proto, že teď se zase nacházím, vracím se i k psaní a sdílení. Jedno bez druhého tak nějak nejde.

- Z Brna jsem vyrážela, někdy sama a někdy s rodinou, na pracovní i nepracovní cesty. (Víc ale ty pracovní. Soukromých bylo pomálu. Ovšem, když děláte s kávou a s tak skvělými lidmi, tak ten rozdíl moc nevnímáte.) Byla Kolumbie, několikrát, na různou dobu, byly tropy po Evropě. A loni, v únoru 2024, byla i kávová Indie. 

- a tak. Bylo taky hodně mentoringů, koučingu, sebepoznávání, energetického léčení a všeho možného, protože mi chvílemi fakt bylo tak mizerně, že jsem potřebovala pomoct. Hlavní je si to přiznat a ona se ta pomoc vždycky najde. Aneb, naučila jsem se, že na věci opravdu nemusím být sama. 

- Taky jsem se naučila, že i když si celý svět myslí, že jsem v pohodě a já to tak necítím, nemusím o tom sama sebe přesvědčovat na sílu. 

- Samuel, můj syn, šel loni do první třídy. Milníky v rodičovství... (pobyty u babičky už byly i několikadenní, dokonce jsem už byla i na 3 celé týdny pryč a ani mi to nepřišlo divné), věci se někdy mění tak pozvolna, že si té změny nestačíte všimnout. Ale to, co bylo nemožné (byla jsem o tom přesvědčena) se teď prostě tak nějak samo děje. 

- Učím se zbavit se svého podvědomého fatalismu. (Viz poznámka výše.)

- Učím se, protože je stále co se učit. Objevuji, protože je stát co objevovat. Žiji, protože je stále co žít. A prožívat. Probouzím se po dlouhém spánku. 

Vše nejlepší v novém roce!