30. 4. 2012

Portugalete - Castro Urdiales (en)


Today is the last day of April. And my seventh day on the Camino. And I am leaving the Bask country and entering Cantabria...

It all started well, like the Camino wanted to show me that my decision to keep going was the right one - when I was buying something for breakfast in a bakery I met there a very nice seller, she called me "cariňo" and smiled at me brightly and it definitelly made my day :)

I was again walking back towards the coast. According to the map I was supposed to see the Playa de la Arena. But as I was coming close to the place, the signs started to be a little messed up - there was something like temporary marking leading me away of the coast, not to the beach...Stubbornly I went to the sea ignoring the signs and soon I met a man telling me that I have to turn back, that recently it is not possible to pass for the beach because the bridge which is part of the was is under reconstruction. But, he added, you can try to pass it. People are doing it. But be careful so that they do not see you...He wished me good luck and I went for my adventure :) I had to break a little through the construction constraints but I was succesful and saved myself from walking 3 more kilometres on the road! And had a brief rush of adrenalin from doing something banned :)

Then the Camino continued on an old historical coastal path - this area was very important for the local industry as a place where they used to extract and process iron ore.

Many kilometres today I walked totally alone, through the forests of Eukalyptus trees and through rural area. Unlike back in the Bask country here there weren't that many pastures and that many cows or sheep. It was more deserted, more quiet.

Castro Urdiales, my next destination. Very nice town with beautiful gothic church, picturesque little port and summery atmosphere. The albergue was small, but nice and full of interesting people starting from "the hospitalero" (a person responsible for the hostels/albergues) - a man from Ghana currently working and living here, in Castro. I don't remember how many languages he spoke but it was many :)

Here I met for the first time a guy from Budapest - Andras. And for the first time I talket to "the professor", a very nice older man from Germany. Both of them I met during the Camino more times.

In Castro I recharged my batteries. To the mobile phone, to the camera as well as my batteries. After the hard day yesterday it all looked bright and sunny, the people in the town were extremely nice. And I saw rainbow! Like three times. Castro is a rainbow town for me :)


On the coastal path after crossing the "forbidden bridge" :)
Na cestě po pobřeží poté, co jsem přešla "zakázaný most" :)
En un sendero costero después de un "puente prohibido" :)
Some places would definitely need more care.
On the other hand they create a special atmosphere :)



Castro Urdiales 

29. 4. 2012

Eskerika - Portugalete (en)

This day was quite hard for me. Not just for the kilometres, nor for the environment (from Bilbao there is quite long way along the industrial area, about 8-9 kilometres around plants, warehouses and factories...) But in general, things were going a little bit wrong and at the end of the day I was thinking what I was doing there and whether I shouldn't just turn back and go home...I didn't.

Honestly, I don't remember much from Bilbao (maybe just the nice cathedral they have there and very nice hill/leisure time park above the city) nor from Portugalete. It is all caused by the fact that that day I wasn't feeling that well.

But sure Bilbao is worth visiting as well as Portugalete. In the second mentioned one there is, for example, one very interesting thing - a gondola over the river which takes people and cars to the other side. It was build in the 19th century (more about it on wiki: http://en.wikipedia.org/wiki/Vizcaya_Bridge).

So, today I survived, but assured myself in the decision to keep going. And all the things seem to be better in the morning...


Follow the...yellow shell!
Následuj...žlutou mušli!!
Siga la...flecha amarilla!!
Bilbao
The cathedral in Bilbao.
And a parque in Bilbao.

28. 4. 2012

Monasterio Zenarruza - Eskerika (en)


It was raining a lot today. I left the monastery accompanied by the Danish man who's name was Patrik) and by one Italian man (Giovanni). This time I was very happy for the company, because the way through the forest was quite muddy and slippery and in case of falling down it was better to have someone to pick me up :)

On our arrival to Guernika, it was already raining heavily. Even though the lady in the information office told us that the hostel/albergue in Morga (following village) is closed, I stubbornly believed in information we had from the monk in the monastery, that somewhere around Morga there is a new albergue. The guys didn't want to risk it and stayed in Guernika, I ate my lunch and continued. And I was right :) in few kilomentres there was a brand new hostel for pilgrims. I put my clothes to dry up, washed myself and later I received a nice company - Ewa and Krzysztof :D You keep meeting the same people on the Camino! 

We had a nice evening with red wine and a looot of Polish-Czech talks. These two were walking already their third Camino in last three years. The first was the French one, the second the Portuguese and then this one, the northen one.
They are very nice people and I hope to see them some time again in Warsaw.

Today, unfortunatelly, I made no pictures. Some days are like that, sorry!

27. 4. 2012

Deba - Monasterio Zenarruza (en)

It is after all not THAT difficult to wake up at 6 and start walking at 7 in the morning. One can get used on that...Well, the truth is that the people around you make quite a lot of noise from 5 in the morning...But because I had a long and difficult day it was a very good idea to start early.

The most characteristic feature of today was the solitude and beautiful landscapes.

In a village called Olatz I crossed path of one shepard dog (border collie) and stand for a while between the dog and its flock. But I didn't do it on purpose, the house was built on one side of the road and the yard was on the other...Anyway the dog didn't want to bite me, it just wanted to remind me that I shouldn't be there and should move on faster. (It gently placed it's teeth around my calf for a second...)

There is a village called Bolibar, yes, exactly, after Simón Bolívar. He even has it's little museum here. (The whole village has about 100 inhabitants.)

From the village it was actually just few steps to my next destination, the monastery of Zenarruza. The way took me up old stairs in the forest and soon I could see the monastery. It was a quiet place, surrounded only by pastures with sheep. Their little bells creating the music of the evening...

Here I met very interesting people and heard unforgettable stories. One of them is about a Danish man walking all the way to Santiago from the North of Denmark. Another one is about a fisherman from Andlucia who escaped from death by drowning and after that he had decided to change his life and walk to the Santiago. But he decided to take the way around all Spain, first walking along the coast to the East, than following the foots of the Pyrenees and later turning to the West to follow the Camino Norte. And here he was. A man who usually doesn't speak much telling me all his story, telling me much more, about the big change he is going through, about new way of living. Eyes wide open and listening to the heart are the most important features of it. He reminded me of why I am here, to search for this voice of intuition I am carying inside but usually shut it up with reason. I am here to let it speak...

Another very interesting person here was the monk who helped us, served us the food and talked to us. He was telling us the story of his life during our dinner and I was regretting a lot that my Spanish was so poor - I could understand barely a half of what he was telling us and even that sounded so interesting! I wish I could have understood much more...

Once sleeping in a monastery the evening mass is a must! Well, it was short so I could stand it quite easily. And it was entertaining, in a way. In any manner I wouldn't like to be irrespectful, but the youngest monk in the monastery (out of 5) is about 65 years old. The oldest, I have no idea. And they were, for example, singing during the mass... Well, it was..interesting :)

When we were leaving the chapel we found out the American lady sleeping by the wall of it. She was totally exhausted, so tired that she had no idea whre she was. We took her in, gave her food, cared of her. Later, when she was dry, warm and not hungry anymore she was much better. I don't remember her name, but I remember that already in Deba she told me that she retired from the US army where she was working as a doctor of the pilost, going for missions with them and that she is having nightmares. Maybe she was just having some when we woke her up from the sleep on the porch of the chapel, she looked really frightened...


I don't know, but I was feeling a little weird
when they were watching me like this :D
Nevím, cítila jsem se trochu divně, když se na mě takhle koukaly :D
No sé, me sentía un poco raro cuando me miraban así :D
Beauty and solitude.
Krása a samota.

Belleza y soledad.
The view while resting by an ancient stone washery.
Pohled, který jsem měla při odpočinku u staré kamené prádelny.
Una vista que tenía descansando en una vieja lavadora de piedra.
The Camino...
The monastery...
Klášter...
...and its secrets.
...a jeho tajemství
...y sus secretos.
Morning goodbye to the beautiful place.
Ranní rozloučení s nádherným místem.
La despedida por la manana con este lugar precioso.
Bolibar.







26. 4. 2012

Zarautz - Deba (en)

Today the Camino started around the coast. First I walked along a very long a beautiful beach in Zarautz watching all the surfers, waiting for the right wave to come...Then followed about 4km coastal pedestian path along a road to another city called Getaria. One might say the traffic would be bothering, but there were actually almost no cars. Local people use this beautiful sidewalk for running and walks.

Then the way turned inlands and soon after I met one very interesting person on the way, another pilgrim, a man called Joaquin. We talked a lot, about everything. Among other things we discussed also a typical local wine called Txakoli (then we tried a little bit in a bar in the next town).

Today I ate my lunch on a meadow with beautiful views of the sea, already without Joaquin who rather ate in a restaurant on the way.

Rather soon without other complications and after walking through typical rural areas I ended up in Deba. After waiting for half an hour I could even pick up the key from the albergue from the local police station and together with an American lady we went up to a former school with its bunk beds and plenty of snoring people in the room.

The evening was full of encounters - I met the Polish couple again, I met Joaquin again and newly I met two crazy cyclists - one Polish and one Canadian, they incidentally met on their totally different ways...That's the charm of the Camino :)

Today it was raining a lot so I don't have too many pictures to show...


Looking back at the Camping Zarautz (on the hill).
Pohled zpátky na Camping Zarautz (na kopci).
Mirando detrás al Camping Zarautz (en la collina).




25. 4. 2012

Ulia Mendi - Zarautz (en)

The morning in the house of the Nine Tribes was the best start for the Camino ever. I got very nice breakfast (toast with jam and some biscuits we baked the day before :)) and coffee and I spent one hour (or more) talking to Ruth, one of the women living in the house. It was a very pleasant morning! 

Around 9 I started to walk towards San Sebastian, beautiful city with very long beach - Playa de la concha. Then I followed the way of the yellow arrows throught fields and pastures, small houses and views of the sea. 

Peculiarity of this part of the Camino well known from all guidebooks is a small stop in one small village the "peregrinos" are passing - one huge fan of the Camino made up a small stand in front of his house with free water for the pilgrims, information about the following hostels and with a stamp which everyone can freely use. One can also read here that to Santiago are leaving "only" 795km. :)

Is the rain coming?
Bude pršet?

Va a llover?
How many kilometres left? 
Kolik kilometrů zbývá?
Cuantos kilometros?
795...
The signs in the Basque Country.
Značení v Baskicku.
Las senales en el País Vasco.
And I walked few kilometres more...
A ušla jsem pár dalších kilometrů...
Y caminaba algunos kilometros más...

People say "never turn back", but the views are sometimes worth it. 


24. 4. 2012

El Camino: Irun - Ulia Mendi (cz)



Do Irunu, místa, odkud jsem začala Camino del Norte, jsem dorazila odpoledne, nebo spíš navečer. Je lepší přespat na místě, odkud vycházíte a začít zčerstva až ráno. Měla jsem čas pročíst si nově koupeného průvodce, omrkout lidi, začít se seznamovat a pořádně se těšit. Ano, moje nadšen z celé cesty bylo asi největší a nejžhavější ten první večer. Byla jsem napjatá a nevěděla jsem, co mě čeká, byla jsem nadšená se všemi si povídat. :) Někdy jsou ty okamžiky, které předchází splnění vašeho snu, právě ty nejlepší. Nechci tím říci, že bych neměla spoustu nádherných a nakonec i hlubších zážitků z následné cesty, ale on ten pocit "těšení se" se nedá moc s ničím co následuje srovnat. 

Večer jsem trénovala spíš tu trochu francouzštiny, které jsem schopná porozumnět, protože v ubytovně byli zejména Francouzi a Francouzky. Milí lidi, večeřeli jsme společně. V téhle ubytovně jsem také poprvé potkala jeden Polský pár - Ewu a Krzysztofa. S těmi jsem se totiž setkávala na své cestě opakovaně a vždycky to byla setkání velice milá (taky jsem se s nimi mohla bavit česky :)).

První den cesty jsme vstávali kolem sedmé hodiny (my všichni jako všichni z ubytovny, ono jak se to začne všechno hýbat, tak už se moc spát nedá :)) a dokonce jsme mohli posnídat společně - v téhle ubytovně nabízeli drobrou snídani a hlavně docela dobré kafe na cestu. Počasí vypadalo všelijak, proměnlivě, ale alespoň ráni ustal včerejší déšť. 

A po chvíli stoupání už jsem viděla moře! První pohled na vlnky a pobřeží. Kochala jsem se docela dlouho, něco málo jsem taky vyfotila. Tohle si budu moct po následující dny a týdny okukovat skoro každý den!

Hned první den jsem se tak trochu ztratila, respektive sešla ze značené cesty. Ale zase na druhou stranu mě ta "nová" cestička zavedla na útesy s úžasnými výhledy a i když jsem se prošla o nějaký ten kilometr více, tak to stálo za to! Dneska mě čekal taky jeden kraťoučký převoz loďkou, idylka...

Střechu nad hlavou jsem nakonec dostala úplně nečekaně - cestou před San Sebastianem jsem procházela chráněnou krajinou oblastí, lesem, ve kterém jsem narazila na jeden milý domek. Mimoto, že je v něm ekologická pekárna, žije tady několik lidí ze Dvanácti kmenů. Ano, jedná se o náboženskou organizaci, mnozí by ji snad nazvali i sektou... Ale já musím říct, že mi jako bezvěrci s nimi bylo velice příjemně. Jsou to milí lidé. Nejdřív jsem se u nich usadila a jen tak si povídala, nakonec se můj pobyt protáhl až do dalšího dne. No a protože mi přišlo, že 14 hodin je opravdu příliš málo na to, aby den už skončil, tak jsem se nabídla, že jim ráda pomůžu s prací v pekárně. Dostala jsem čepec a zástěru a s holkama (3 Španělky ve věku kolem 20 let) jsme se daly do pečení sušenek. Ty byly následně prodány na ekojarmarku v Barceloně. 
U práce jsme se bavily o lecčem, holky byly zvědavé, cože to v tom Španělsku vlastně dělám a proč jsem na Caminu. No a já poctivě trénovala španělštinu a užívala si kouzla okamžiku. Sušenky se povedly, musím si napsat o recept!
Měla jsem u nich full service, s večeří, postelí, sprchou, snídaní...co víc si přát? :) Nezapomenutelné setkání hned na začátku cesty. 

První fotky z cesty...
First pictures from the trip...
Las primeras fotografías del camino...
Černá ovce ;)
The black sheep ;)
La oveja negra ;)
A už je tady moře!!!
And here comes the sea!!!
Y viene el mar!!!
Tak o tohle bych přišla,
kdybych se držela "té správné" cesty.
I would lose this if
I kept walking on the "right" trail.
A o tohle taky. Která cesta potom opravdu je "ta správná"??
And this I would miss as well. Which way is "the right one" then??
Tady jsem pracovala a spala, dům s biopekárnou, Dvanáct kmenů.
Here I worked and slept, a house with an organic bakery. Twelve tribes.
Aquí trabajé y dormí, una casa con panadería ecológica. Doce tribus.

23. 4. 2012

Izal (cz)


Z Pamplony mě odvezla moje milá kamarádka Natalia. Jely jsme do hor, cestou se zajely podívat na hnízdiště supů a jiných dravců až jsme dojely do Izalu. - Izal, malá vesnička na úpatí hor, kde se Natalia narodila a vyrostla. Místo, kde končí cesta a všichni sousedi se znají a navzájem si pomáhají. Bylo tam velice příjemně. 

Strávila jsem den s rodinou Natalie, okoukla, jak se tady chovají krávy, jaký je společenský život na takhle malé vesnici a v kolik tady zapadá slunce. Taky jsem měla možnost ochutnat spoustu dobrých věcí, jamon, pečené kuře, jahody, červené víno, výborný chleba... Už ani nevím, jen si pamatuju, že jsem se najedla snad na týden dopředu :)

Muchas gracias a todos de la casa rural Manchito! Si alquien quiere pasar un tiempo en este pueblo bonito aqui estan las paginas de web: www.casamanchito.com.

Tady žijí supi. Vy je nevidíte? To asi potřebujete dalekohled...
Vultures live here. You don't see them? Then you probably need binoculars...
Aquí viven los buitres. No podeís verlos? Probablemente necesitais un telescopio...
Tradiční "úschovna" obilí. Znalci odpustí mé neodborné výrazy...
The traditional granary.

El granero traditional.
Izal pod horami.
Izal under the mountains.

Izal debajo de las montanas.
Tam už cesta nevede, jen stezky do hor pokračují.
There isn't any road any more, only trails into the mountains continue.
Allí ya no es el camino, sólo senderos a las montañas continuan.
Jo, tak to jsem já :)
Yes, that's me :)
Sí, soy yo :)
A už se stmívá.
And it's getting darker.

Y ya se anochece.

20. 4. 2012

Pamplona (cz)


Do Pamplony jsem dojela už za tmy, o to impozantnější bylo ovšem seznámení se s tímto městem - večerní atmosféra s osvětlenými budovami přímo dýchala historií, klidem i začínajícím létem a pohodou. Na autobusovém nádraží mě vyzvedla Evka a hned mě zatáhla na historickou výpravu Pamplonou. S nadšením jí vlastním mi předávala základy historie města a jeho nejznámějšího svátku - San Fermin. Během jednoho týdne v červenci tady totiž docház k hotovému šílenství, město doslova nabobtná lidmi, po ulicích se tady prohání býci, hodně se pije, slaví, jí, tančí, křičí a já nevím co všechno :) Prý je to hotový blázinec. Jezdí sem turisti nejen z celého Španělska, ale taky z celého světa. Ale mimo tento týden je to docela klidné město. 

Křižování městem jsme později zakončily na schodech jednoho kostela s krabicé červeného vína, Gaseosy a trochou oříšků a povídaly o osobnějších věcech. Jak jsme tak popíjely z plastových kelímků a pozorovaly noční život Pamplony, bavily jsme se o životě v cizině, vážnosti krize ve Španělsku (mimochodem toto téma jsem probírala snad s každým, ať už se jednalo o Španěly nebo cizince, prostě je to v tuto chvíli společně s fotbalem téma, které se nejvíce diskutuje...) i o tom, co já to vlastně v tom Španělsku dělám a proč jsem se vydala na cestu. Ne, že bych si tím sama byla tak jistá :) Večer plynul a my jsme plynuly s ním...až jsme doplynuly do jednoho parčíku s výhledem na město, kde probíhal neplánovaný kytarový koncert - jeden místní hoch tam nádherně hrál flamenco. Chvíli jsme poslouchaly, chvíli se bavily s ním nebo s jeho společníkem (Němec na cestě po Evropě stopem) a pak už bylo moc pozdě a tak jsme se vydaly domů...Kdybychom chtěly, tak něco takového nenaplánujeme. Ty nejlepší věci se stávají jen tak mimochodem. Stejně tak mimochodem jsem měla štěstí následující den, kdy zrovna probíhal festival baskických tanců. Mohla jsem se tak setkat s touto kulturou, tak odlišnou od té "španělské" (pokud vůbec něco jako obecná španělská kultura existuje, protože Španělsko je země multikulturní).

Další den při procházce Pamlonou jsem viděla několik poutníků a začala jsem se těšit na vlastní putování. Tenhle pocit umocňoval pohled na hory a kopce kolem Pamplony. Už to začíná :)

Pamplonu jsem si docela zamilovala, je mi blízká svou velikostí i atmosférou, svými parky i horami okolo. Věřím, že jsem tady nebyla naposledy! 


Nějak mě to táhne na cesty...


Pamplona je docela malá, ale parků má
na svoji velikost požehnaně.

Sakury po jarním dešti :)



Tak z balkonu téhle radnice se každoročně
zahajují ty býčí blázniviny,
starostka prý z něj vypálí rachejtli...
Začátek asi odpovídá divokosti akce :)

Baskické kroje jsou hodně střídmé...

...tance podle mě zejména oslavují úrodu,...

...tančí se za každého počasí,...

...a se všemi :)

17. 4. 2012

Madrid (cz)

Tak jsem se jednoho dne rozhodla, že je na čase přestat plánovat a začít jednat a vydala jsem se do Madridu...Ještě, že mám tak výborné kamarády! Aneb moje kamarádka Marie mě i přes mé plány na poslední chvíli ("Marie, vadilo by Ti, kdybych dojela už za 3 dny??") uvítala s otevřenou náručí v hlavním městě Španělska.

Už cesta z Brna začala celkem zajímavě, jako bych ani neměla odjet - náš vlak měl zpoždění asi 50 minut a ať si každý říká co chce, tohle u Českých Drah zas tak normální zpoždění není.
Chvíli před plánovaným odjezdem vlaku mě na nádraží oslovil jeden starší pán. "Do you speak English?"... Jmenoval se Richard a byl to cestovatel z Glasgow a po zbytek cesty jsme spolu ve vlaku probírali jeho cestování i několik let strávených životem v Asii, politickou situaci ve světě i české pivo a co dělat v Praze, kam měl zrovna namířeno.
Říkám si, že to zpoždění vlaku bylo vlastně hrozně fajn, kdyby jel totiž na čas, nikdy bychom se nepotkali.
A naučila jsem se jednu věc, že není nutné s každým zajímavým člověkem, kterého potkám, počítat do budoucna. S Richardem jsme si ani nevyměnili kontakt, to znamená, že už si asi v životě nenapíšeme ani se nepotkáme. Přesto na něj budu vzpomínat, na jeho energii a elán, na to, jak mě obohatil o svůj pohled na svět.
Jinak jednoznačně platí to, co se říká, že cesta do Santiaga začíná kdekoliv na světě v ten moment, kdy se rozhodnete do Santiaga dojít. Tohle setkání ve vlaku bylo její součástí a to jsem zatím neopustila Českou Republiku.

Když jsem se vracela z prvního dne ve městě, měla jsem menší zatmění paměti - sice jsem trefila správný domovní vchod, už jsem si ale nebyla schopná vzpomenout na správné číslo bytu. Situaci vyřešil jeden krátký telefonát a spousta smíchu na závěr :) S mojí drahou Marií jsme ještě vyrazily na skleničku vína do kavárny/baru Alqamaru - Café de la Luna a probraly mimo jiné problémy, se kterými se může expatriot v cizí zemi setkat.

Dalším, koho jsem měla tu možnost v Madridu potkat byla Alicia. Neviděly jsme se od jejího odjezdu z Finska, tedy nějaké 3 roky...Bláznivé, jak rychle to uteklo! Ovšem s opravdovými kamarády nehraje čas vůbec žádnou roli, protože když jsme se konečně našly v kampusu madridské univerzity někdy kolem desáté večer, bylo to, jako bychom se loučily zrovna včera. Není sice snadné shrnout 3 roky života během několika minut rozhovoru, ale i tak jsme si toho stihly říci docela dost. A abychom měli ještě více času, vzala mě Alicia na noc domů ke své rodině. Měly jsme tak šanci dohnat informační vakuum ještě u večeře (v noci :)) a trochu ránmo u snídaně a já měla navíc možnost poznat, jak v těchto dnech žije a pozdravit její rodiče.

Jeden večer jsme se s Guillermem a Marií vydali na tapas do jednoho z barů v okolí a já tak měla možnost seznámit se se španělskou kulturou zase o kousek blíž a zjistit, proč mají Španělé pro tento typ večerní aktivity přímo svoje sloveso, "tapear" :))


Dalším kulinářským zážitkem byla jednoznačně návštěva vyhlášené madridské čokoládovny San Ginés, kde jsme s Marií zažívaly pocity blaha, které může nabídnout pouze tekutá čokoláda a churros :)

A jede se dál...autobusem do Pamplony, kde už mě čeká další část cesty...

Madrid stojí za vidění, ale ještě více stojí za prožití. Zažila jsem všelijaké počasí, bylo celkem chladno (říkali místní, mi počasí vyhovovalo) a občas jsem zmokla.
Tímto děkuji všem, kteří se mě ujali, aby mi ukázali krásu tapas, večerního posedávání po barech, samozřejmě také hlavních ulic a turistických atrakcí a dalších specifik, jako je například nádraží Atocha se svojí malou botanickou zahradou i vzpomínkou na oběti bombového útoku v roce 2004 nebo čtvrteční univerzitní koncerty v městu vzdáleném kampuse.

K památníku obětem bombových útoků v roce 2004 bych se ještě na chvilku vrátila. Jedná se totiž opravdu o pietní místo, které se mě dotklo. Ve své jednoduchosti skrývá silné poselství... Ve shonu velkého nádraží je ke vzpomínkám vyhrazena jedna naprosto odhlučněná tmavá místnost se světlým průzorem k obloze, na kterém jsou napsány vzkazy obětem (http://en.wikipedia.org/wiki/Atocha_Memorial).
Dva z nich bych tady ráda uvedla k zamyšlení:

"Yo moriría por mis ideas, pero no mataría por ellas." - Zemřela bych pro své myšlenky, ale nezabila bych pro ně.
"No hay camino para la paz, la paz es el camino." - Neexistuje cesta míru, mír je cesta.


Jaro v Madridu. Fotka pro moji maminku, která tyhle kytky miluje
(já vždycky zapomenu, jak se jmenují :)).


Královský palác.






Socha Dona Quijota, Sancho Panzy, Rosinanty
a za nimi samotného autora...


Já se zaujetím fotím všechno, zejména Madridské balkóny...


Pan knihkupec.


Konkurence pekáren v Madridu a snaha odlišit se - interaktivní reklama.


Jestli on se ten holub tak trochu nepřežral...


Zajímavost, kterou jsem potkala cestou
k nádraží Atocha - Vertical garden
(http://en.wikipedia.org/wiki/Green_wall)


Fantazii se meze nekladou na nádraží Atocha.
Člověk přijede do tak trochu jiného světa...


...kde cestující hlídají kromě svých zavazadel také ta, která
tady kdysi dávno nechal někdo jiný.


Tak to jsem já a Alejandro :)


Ani těm Španělům se nechce slavit od rána do večera,
alespoň ne ve všech částech Madridu :D.


Není ta omítka nádherná? Taková pěkná lékárna...