Proč jsem se vlastně po tolika letech opět objevila tady na blogu? Tak nějak sumíruju uplynulé roky a chtěla jsem si svůj blog vytisknout. Protože jsem ze dne na den získala pocit, že z virtuální reality se věci můžou jen tak nějak vypařit. A zjistila jsem, že nechci přijít o všechny vzpomínky zaznamenané právě tady. A o fotky, momentky a vlastně i pocity.
Cestuju stále, jen jsem o tom přestala psát. Dnes už je to "nuda", všechno je instantní. Netřeba text, článek, stačí post na sociálních sítích. A navíc, cestují dnes opravdu všichni. Začala jsem mít pocit, že nemám co nového světu přinést, čím ho obohatit. Myslím tím jako minimálně při psaní blogu. Anebo tak nějak celkově?
Tentokrát se vracím a píšu pro sebe. Vracím se k sobě. Odkud vlastně? Když se vracím, tak to znamená, že jsem od sebe musela někdy odejít. Kdy a jak se to stalo? Nevím. Teď se ale "nemám" a už jen si to přiznat mi trvalo docela dlouho. Pak jsem chvíli, která trvala věky, prostě jen stála na místě a vstřebávala ten pocit, že se "nemám", že jsem se sama sobě ztratila. A teď se konečně dávám do pohybu a jdu se zase najít. Protože, jak jsem slyšela nedávno v jednom skvělém podcastu, na co to celé je, když se nemáme? Když se sami sebe pevně nedržíme a nemůžeme se o sebe opřít?
A procházení mých starch blogových "entries" je jedna z věcí, která mi toto zrcadlo nastavuje. Že jsem se uměla mít přímo parádně.
Nebojte, zase to bude o cestování, jen se potřebuju vrátit k tomu obdivu ke světu v jeho maličkostech. To mi dřív šlo. Taková úcta ze vší té nádhery kolem, i kdyby to byly momentky naprosto "obyčejného" života. Memorable moments, úcta k maličkostem, procítění radosti až do morku kostí... Kde se to stane, že člověk vevnitř tak trochu "umře"? Je čas se zase pustit do života. Tak mi držte palce...
Žádné komentáře:
Okomentovat