Protože jsem vyčerpala kapacitu své paměťové karty a bohužel neměla příležitost někde si fotečky zase stáhnout, následující povídání bude až do Santiaga bez obrázků. O to víc ale popustím uzdu své lyrické duši.
Dnešní den byl celkem náročný, měli jsme naplánováno něco kolem 35km. Kolik to bylo přesně, to nikdo neví, protože jednotliví průvodci (a že jsme jich dohromady měli ve skupině celkem dost) tvrdili každý něco jiného. Vyrazili jsme za mlhy, která se ale postupně protrhala a den byl nakonec příjemně slunečný jen s občasnou přeháňkou.
Nejzajímavějším úsekem dnešní etapy byla malá kaplička v lese za vesnicí s názvem Baamonde. U kapličky je pramen a legenda o něm praví, že jeho voda je léčivá a uzdravuje problémy s řečí. Měli jsme navíc štěstí a procházeli kolem zrovna v den, kdy se v kapličce konala řada mší, kolem bylo několik stánků s místním cukrovím a všude bylo plno lidí. Nějaká místní slavnost?
V albergue v Mirazu jsme potom narazili na skupinku Španělů z Málagy, veselá parta, ale rozumět jsem jim ze začátku moc nerozumněla. Ach, ten andaluský dialekt! Taky tito pánové se tak nějak stali součástí naší skupinky, a to až do Santiaga.
K dalšímu popisu dnešního dne se nejvíce hodí přímá citace z deníku:
“...teď sedím u úžasného velkého dubu a píši, předtím jsem u jeho kořenů spala. Probudilo mě až večerní slunce na tváři, obklopuje mě krajina Galície - klid, mír, sytě zelená jarní tráva na pastvinách, listnaté stromy kolem cest plné lišejníků a břečťanu. Mraky tady plují po obloze jakoby rychleji. A jsou tady “meigas” (čarodějnice). A tenhle strom...Nevím, jestli tady nesedím už hodiny. Je mi tu dobře. Objímá mě. Uklidňuje. Dává pocit bezpečí.
Byly momenty během Camina, kdy jsem dojetím nad krásou přírody i plakala. Teď mi je podobně krásně, ale tak nějak klidněji. Mám pocit, že jsem tu doma, že jsem tady odjakživa. Pocit, že už nemám důvod pátrat po odpovědích na své otázky, že existuji tady a teď a jedině tak je to správně.
Během dneška jsem si uvědomila, že jsem si zvykla na tenhle rytmus života, že nezáleží na tom, který je den ani kolik kilometrů mám před sebou. Důležité je, že jsem obklopená lidmi, se kterými mi je dobře a přírodou, ve které se cítím doma. A všechno tohle mi bue chybět.”
Ti z vás, kteří si na sentiment nepotrpí, nechť mi můj dnešní příspěvek odpustí. :) Ostatním děkuji, že jsem se s nimi o tyto intimní momenty své duše mohla podělit.
Žádné komentáře:
Okomentovat